GLEN Lagos Nigérie 2010

* * * * * * * * * * * * povídání a fotky z tříměsíční GLEN stáže v Lagosu * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * stories and pictures from a three-month internship in Lagos * * * * * * * *

Stáž / Internship

Prázdninový program v Agege

Náš další prázdninový program ve čtvrti Agege trval sice jen tři dny, ale myslím, že se moc povedl. Dobrovolníci byli šikovní, hlavní koordinátor neuvěřitelně schopný a s obdivuhodnou autoritou a děti byly jednoduše nadšené. Hned první den jich k našemu zděšení přišlo přes sto dvacet, poslední den jsme napočítali neuvěřitelných sto osmdesát. I tady pořád na něco čekáme. Až nás někdo odveze autem do Agege, až nás někdo přiveze zpátky domů, až na hřišti skončí trénink, až přestane pršet, až… 

Agege je o poznání chudší než naše domovská Ikeja. Hřiště je jen hliněný plácek za plotem veliké továrny na výrobu Guiness. Z ostatních stran jej lemují chatrče, domky a stará auta, obživa místních automechaniků. Děti přeskakují po cestě domů páchnoucí stoku a po hřišti se promenádují kozy a slepice. A tak se celý program odehrává s vraky cisterny a žlutých mikrobusů v pozadí. Místo hudby posloucháme zvuk kladiv a dalšího nářadí. Když prší, schováváme se do kufru jednoho z minibusů. v opravě. Další používáme jako stanoviště, aby se nám kartičky pexesa nerozlétly všude kolem. Bannery upevňujeme na korbu náklaďáku a ten pak slouží i jako stupeň vítězů pro fotbalový turnaj.

„A zítra s sebou vezměte i svoje sestry, přiveďte nějaké holky. Tady to není jenom pro kluky. Fotbal můžou hrát i holky a navíc budeme hrát i spoustu nových her, nejen fotbal,“ vysvětluje koordinátor dětem první den. Druhý den jsou tu holky celkem tři, kluků je sto šedesát. „Proč nepřijdou?“ ptám se. „Některé si třeba myslí, že to pro ně není. Některé se přijdou jen kouknout a většina je doma a pomáhá mámě v obchodě nebo něco prodává na ulici a vydělává.“

Dobrovolníci se o svá družstva starají a tak tu obrovskou skupinu dětí díky nim zvládáme s přehledem. První den si sice nechají vysvětlit úvodní hry, ale vzápětí vymýšlí pro své týmy hry vlastní a družstva se náramně baví. Druhý den nastává zmatek při výměně družstev z jednoho olympijského stanoviště na druhé, ale trvá jen chvíli a pak už se družstva střídají jako na drátcích. Všechny týmy obešly všechna stanoviště a vyplnily všechny otázky v olympijském kvízu. Jsem z toho nadšená, nečekala jsem, že se to povede.

Poslední den je na programu filmový workshop, děti mají za úkol nějak představit určité téma. Moje rodina, škola, volný čas a tak podobně. Zdůrazňujeme znovu, že by to mělo být provedeno co nejkreativnějším způsobem, ale po zkušenosti z Ikeji si neděláme velké naděje. Ale děti překvapují. Každá skupina vymyslí něco extra. Divadelní představení doplněné bubnováním a tanečními kreacemi, přemety a salta, fotbalové triky s míčem. Žasnu nad tím, co dokážou. „Ještě se pojďte podívat sem,“ táhnou nás kluci na opačnou stranu hřiště. Chtějí se pochlubit plechovou lodí, kterou sestrojili, je poháněná na malý motorek.

Celý program děláme s nulovým rozpočtem, naší organizaci došly peníze. Není ani na výplaty, na zaplacení internetu v kanceláři natožpak na prázdninový program. Používáme materiál co zbyl z minulého týdne. Co nepotřebujeme opravdu nutně tisknout píšeme a kreslíme ručně. Odměny pro děti kupujeme ze svého, nedokážeme si představit, že by vítězné družstvo olympiády odešlo s prázdnou. Balíček sušenek stojí na naše korunu padesát, pro dvacetičlenné družstvo to dělá třicet kaček a děti z nich mají velikou radost.

 

Fotbal nemůžeme vynechat, je to lákadlo, které sem děti táhne. Hrajeme na konci každého dne, ale pro nás to znamená oddech, fotbal si dobrovolníci zorganizují sami. Od prvního dne probíhá turnaj mezi družstvy a děti soutěž berou vážně. Nasazení s jakým se honí za míčem z jednoho konce hřiště na druhou je obdivuhodné. A ti co zrovna nehrají se srocují kolem nás. „Odkud jsi? Jak se jmenuješ? Hraješ taky fotbal? Vyfotíš se mnou?“ Kluci jsou milí a zvědaví a pozornost se jim líbí. „Pamatuješ si jak se jmenuju?“ Přemýšlím. „Azis?“ zkouším to. „Joo, správně,“ jásá klučina. „Líbí se vám program?“ zajímá mě, „Bavíte se dobře? Přijdete zítra zas?“ Všichni s úsměvem přikyvují.

Žádné komentáře