GLEN Lagos Nigérie 2010

* * * * * * * * * * * * povídání a fotky z tříměsíční GLEN stáže v Lagosu * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * stories and pictures from a three-month internship in Lagos * * * * * * * *

Stáž / Internship

Prázdninový program v Ikeji

První týden tábora v naší čtvrti je za námi. Dneska jsme sehráli finálový fotbalový zápas, užili si radost vítězného týmu a s dětmi se rozloučily. A že těch dětí bylo… V pondělí „jen“ kolem padesáti, včera jsem napočítala přes sto dvacet. „To víš, tady pro děti nikdo žádný program nedělá,“ vysvětluje mi můj šéf Yomi, „mohly byste ten program dělat třeba měsíc a pořád by chodily nové a nové, řeknou si to mezi sebou. A i když jim vysvětlíte, že je konec, v pondělí stejně přijdou a budou se po vás ptát.“

Jsem utahaná, ale z celého týdne mám fajn pocit. Mohou za to hlavně ty okamžiky, kdy se něco fakt povede. A takový nějaký okamžik přijde každý den. Malinká holčička se přiběhne pochlubit náhrdelníkem z korálků, který si vyrobila. O kousek vedle se kluci pekelně soustředí při „bowlingu“, když se snažili míčem trefit kuželky vytvořené z PET-lahví. Jedna z holek připraví a sehraje s kamarádkami krátké divadelní představení, což by nezvládli ani někteří z dobrovolníků, kteří nám s programem pomáhají. Předevčírem jsem žasla nad tím, jak jedno z družstev nadšeně a společnými silami prostrkávalo své členy na druhou stranu připravené pavoučí sítě. Na jiném stanovišti tým hlasitě navigoval svého člena, který se pokoušel projít poslepu vytyčenou trasu. Dnes mě děti překvapily neuvěřitelnou kreativitou, když z odpadků vyrobily mikrofon, hrníčky, pantofle, míč, čepici nebo trofej pro vítěze. Každý den nastane nějaká chvilka, kdy jsem šťastná, protože to, co jsme chtěly dosáhnout se povedlo.

Většinu času mi přijde, že stojím uprostřed obrovského chaosu, se kterým si nevím rady. Děti jsou zvědavé a nevydrží chvilku na místě. Přichází a odchází jak se jim líbí a my nemůžeme jednoduše zavřít dveře a poslat je pryč. „Že už mají družstva dvacet členů a nikdo pořádně neví, kdo do kterého patří?“ To se nedá nic dělat. „Že těm nejmenším jsou sotva tři roky a my počítaly s dětmi od osmi nahoru?“ Nevadí, však ony se nějak zabaví. Děti přichází a odchází samy, rodič se objeví vynímečně jako třeba dnes. „Co chtěla ta paní?“ ptám se jednoho z dobrovolníků. „Ale uteklo jí dítě, chtělo jít sem za námi a ona mu to nedovolila, tak si ho přišla vyzvednout. Neboj, řekl jsem jí, že by ho za to neměla bít.“

 

Nevím, co bychom si počaly bez pomoci dobrovolníků, kluků a holek bez práce, kteří jsou ochotní svůj čas zadarmo věnovat nám. Věc tady celkem neobvyklá. Zadarmo se přece nepracuje. Bez nich bychom tolik dětí nezvládli, a jen oni dokážou dětem vysvětlit, jak se hra hraje a co že to teď budeme dělat. Žasnu nad tím, jak to někteří z nich z dětmi umí a byla bych ochotná jim za to snést modré z nebe. Díky nim vznikají ty nádherné povedené okamžiky. Jsou i okamžiky nepovedené, dnes se jeden z dobrovolníků nechal dítětem vyprovokovat a pustil se do něj fackami i kopanci. Věc nepřípustná a pochopitelná současně, dětí bylo po ránu na dva dobrovolníky asi čtyřicet.

 Spousta her a aktivit neprobíhá tak jak má, někteří dobrovolníci prostě nikdy dřív tyto hry nehráli a je pro ně stejně jako pro děti těžké pochopit cože to po nich chceme. A času na vysvětlení je málo. Děti jsou netrpělivé a dobrovolníci zřídka přijdou ráno včas. Ale těžko jim to můžu vyčítat, chodíme taky pozdě. Jednou čekáme až půjde elektřina, jindy se zdlouhavě shání klíč od centra, abychom se mohli schovat před deštěm, a někdy je prostě v koupelně moc velká fronta a my si chceme přece jen aspoň vyčistit zuby. Jen málokteří dobrovolníci přijdou každý den a tak nově příchozím každý den trpělivě vysvětlujeme program a jsme rády, že je máme.

A v tom všem chaosu pobíhám já s Helen a snažíme se dělat deset věcí současně. Udělat fotky, natočit video, přemístit skupinu z jednoho stanoviště na druhé bez toho aby se rozutekla všude okolo. Vysvětlit dobrovolníkům popáté jednoduchou hru, vymyslet jinou pokud je tahle moc složitá. Mezitím stíháme interview s jihoafrickou televizí. Zažíváme bitku, když se sem z ulice vetře kluk, který se chce prát. A vidíme spoustu ukopnutých palců u nohou. To je tak, když se fotbal hraje na asfaltu bez bot…

Poslední komentáře
31.08.2010 14:40:28: Ty jo, ty decka z toho musi byt mega nadsene, kdyz vidim jak si nadsena ty :-)
27.08.2010 22:37:06: Hlavně, že se děti baví. V tomhle světě asi není moc příležitostí k zábavě. Hlavní téma života v tét...